Očkování - požehnání,      nebo prokletí?

"Kdo (si) chce ušetřit všechno, neušetří nakonec nic." - Již z tohoto obecně filozofického pohledu je jasně patrné, že očkování(a umělá imunizace vůbec) nám nepřináší ani zdaleka tolik užitku a bezpečí, jak by se snad někomu mohlo zdát. Celkový efekt očkování pro běžného člověka - zvláště pak v případě "ochrany" proti méně nebezpečným nemocem - je spíše skromný. Bohužel, dnes bývá často neodůvodněně přeceňován - navzdory mnohdy zcela opačně hovořícím argumentům. Problém začíná již v raném dětském věku. Spousta dětí je v dobré víře očkována téměř proti všem myslitelným chorobám: od epidemických infekcí přes běžné dětské nemoci až po vysloveně drobné lapálie. Skoro už nenajdete nemoc, proti níž by neexistovala očkovací látka. Oficiálně bývá očkování mnohdy prezentováno jako spása lidstva. Je tomu ale opravdu tak? Ano - nutno uznat, že takzvané moderní děti v našich zeměpisných šířkách již prakticky netrpí klasickými, dříve tolik rozšířenými dětskými chorobami a infekcemi. V této pohříchu relativně izolované oblasti sehrály očkovací programy jistě svou roli. Proč však důsledným očkováním "optimálně chráněné'“ děti ve skutečnosti nejsou zdravější, nýbrž trpí různými zástupnými neduhy mnohem častěji, než tomu bývalo u generace jejich rodičů před nějakými třiceti, čtyřiceti lety? To, že obranný systém organismu našich dětí dnes již takřka nemá příležitost se vytrénovat přirozeným bojem a místo žádoucího zocelování většinou spíše degeneruje  je vysvětlení pouze dílčí. Vedle zřejmého oslabení přirozené imunity existuje totiž ještě celá řada dalších důvodů, kvůli nimž bychom měli soudobý trend nadměrného mnohonásobného očkování podrobit kritickému pohledu.

Jako hlavní argument pro očkování se přitom často uvádí právě efekt přivyknutí obranného systému těla na potenciální infekční riziko - cestou imunizace pomocí cíleně zaváděných oslabených původců infekce. Ve skutečnosti však jde především o svým způsobem biologický podvod vůči organismu, který takto vlastní obranyschopnost posiluje jen minimálně nebo vůbec ne. Organismus je sice očkováním podněcován k tvorbě protilátek, zároveň však není nucen opravdu bojovat. Podle všeho se zdá, že v imunitním systému nastává spíše chaos, což u mnohonásobně očkovaných jedinců vede k častějšímu výskytu alergických reakcí i jiných druhotných problémů. V rovině základních principů lze říci, že:

 „očkováním se u dítěte nepřirozeně potlačí jeho normální vnitřní potenciál agrese, který pak - nemůže-li se vybít například formou běžné nemoci - vstoupí na scénu těla jiným, obvykle ještě horším způsobem.“

Faktem je, že na počátku života antibioticky "velmi pečlivě ošetřované a očkované děti trpí různými alergiemi v rozsahu_celkově až o padesát procent větším než děti užívající antibiotika pouze v rozumné míře a neočkované nebo očkované jen proti nejzávažnějším infekčním hrozbám. Antibiotická protiinfekční terapie spolu s očkovací profylaxí tak místo reálné ochrany lidského zdraví přispívají v těle spíše k rozvoji a eskalaci nežádoucích agresivních jevů. Původně zamýšlené dobro se vytrácí a místo toho je pouze menší zlo nahrazeno zlem větším, či lépe řečeno zlem hůře vyzpytatelným. Jen na nás záleží, jakou cestu si vybereme.

Potenciálním jedem pro lidský organismus přitom může být samotná dávka nějakého léčebného prostředku, jak na to upozorňoval již před bezmála pěti sty lety Paracelsus. Na tomto místě vyvstává otázka správného zacházení s očkováním a reálnějšího pohledu na jeho klasické školsko-medicínské aplikace, které s sebou - přes všechnu převažující mediální chválu - přinášejí určité nezanedbatelné, i když často zamlčované škody. Stále dokola opakovaná tvrzení, že díky "masovému" očkování byly mnohé obávané infekce a dětské nemoci jednou provždy sprovozeny ze světa nebo alespoň silně potlačeny, jsou v zásadě nepravdivá a již s pomocí prostých epidemiologických dat školské medicíny se dají celkem snadno vyvrátit. Ani                      u tuberkulózy, záškrtu či dětské obrny, ani u dávivého kašle, tetanu a dalších infekčních chorob očkovací profylaxe samy o sobě vzniku nových případů nemocí fakticky nezabránily. Pozitivní vliv zde měly mnohem spíše postupující sociální vymoženosti, odstraňování hrozby nedostatku potravy a hladomoru, a především pak zlepšující se hygiena. Díky všem těmto opatřením zaznamenaly kdysi tak obávané infekce objektivně výrazný ústup ze scény - což však rozhodně nelze ztotožňovat s jejich úplnou likvidací. Například počet onemocnění TBC, záškrtem a pravými černými neštovicemi (variolou) sice po zavedení příslušných očkování prudce klesl, ovšem za první světové války se v důsledku celkového zhoršení hlavně hygienických podmínek opět znatelně zvýšil. Po válce šly počty případů zase dolů, ne však tolik, jak by snad bylo možno očekávat. Používání některých starších typů vakcín - třeba virelonu proti dětské obrně - mělo dokonce za následek opětovný nárůst nemocnosti.

O tom, že spolehlivost ochrany zdraví očkováním není zdaleka tak vysoká, jak bývá často prezentováno, vypovídají snad vůbec nejlépe oficiální lékařské statistiky vedené prakticky od  samých počátků této profylaxe.

Dle statistik WHO zabývajících se výskytem dětské obrny bylo v letech 1970 až 1974 z celkem 360 zaznamenaných případů tohoto onemocnění 205 přímo nebo nepřímo vyvoláno očkováním.

Dnes lze již naprosto objektivně doložit, že klasické profylaktické očkování náš imunitní systém ve skutečnosti neposiluje, nýbrž naopak oslabuje. Například nemoc AIDS se častěji rozvíjí u lidí, jejichž přirozená odolnost je vedle působení viru HIV ovlivněna ještě navíc opakovaným "ochranným" očkováním proti různým jiným infekcím, jak to bylo roku 1987 uvedeno v jednom z nejrenomovanějších odborných lékařských časopisů, New England Journal of Medicine.                Z dostupných údajů se zdá, že očkování místo ochranné funkce poměrně často vyvolá přesně tu nemoc, proti níž má člověka chránit. Očkovaní lidé se nezřídka také stávají přenašeči příslušných chorob. Třeba v USA takto během let 1969 až 1977 dopadlo celkem 34 matek, které na své děti přenesly obrnu. Ačkoliv Světová zdravotnická organizace na toto riziko opakovaně upozorňovala, nevedlo to dlouho k žádným rozumným reakcím, nýbrž naopak k opatřením spíše absurdním, kdy byla očkovací profylaxe proti dětské obrně nasazována mnohdy zcela nesmyslně, například u všech spolubydlících rodinných příslušníků včetně prarodičů. Dnes je již tento systém "komplexní imunizace" naštěstí zakázán, místo něj se však v praxi znovu objevilo takzvané Salkovo očkování, od něhož lékaři svého času kvůli značné rizikovosti hromadně upouštěli, aby se k němu v nynější "moderní" době - "demokraticky respektujíce rádoby alternativní trendy - opět pokorně začali vracet. Školská medicína jako by definitivně ztrácela paměť .. a totéž čekala i od pacientů!

V lékařské praxi se bohužel můžeme opakovaně setkat rovněž s případy, kdy je lidské zdraví klasickým očkováním vyloženě poškozeno. Poměrně přesné statistiky v tomto směru dříve vedly hlavně socialistické státy, kde do informačních kanálů nezasahovaly zájmové lobby soukromých výrobců imunizačních látek.

Například na území Německé demokratické republiky bylo za období let 1946 až 1976 zaznamenáno celkem 1755 případů poškození zdraví očkováním. Z uvedeného počtu bylo 1230 případů zaregistrováno po očkování proti pravým neštovicím; z toho jich 21 bylo smrtelných a řada dalších vedla k duševním poruchám nebo úplné idiocii. Vzhledem k tomu, jak ostentativně se někdy klasická školská medicína chlubí svými úspěchy při vymýcení pravých neštovic z našich zeměpisných šířek, jsou zmíněná čísla dosti otřesná. O nic radostnější bilanci přitom neskýtají ani statistiky u dalších infekčních nemocí. Třeba v souvislosti se záškrtem a dávivým (černým) kašlem bylo zaznamenáno 161 případů poškození zdraví očkováním, z toho 25 smrtelných.

Očkování je ve své podstatě regulovaný přívod oslabených choroboplodných látek do těla prostřednictvím patřičné výchozí tinktury. Očkovací vakcína sice v těle podněcuje tvorbu náležitých protilátek, jenže celková obranyschopnost organismu se takto nezlepšuje. De facto jde pouze o jakýsi nepřirozený zásah, který tělo ve svých důsledcích spíše narušuje a zraňuje, než aby mu pomáhal, o čemž snad nejvýmluvněji svědčí trvale rostoucí křivka nemocnosti a druhotných zdravotních problémů u mnohonásobně očkovaných, rádoby "dokonale chráněných" dětí. Bohužel, mnozí lékaři zde ani dnes stále ještě nemají k dispozici všechny potřebné informace, a často také podléhají silným tlakům reklamy a peněz. Finanční motivace výrobců očkovacích látek  v kapitalistickém zřízení nejednou zájmy pacientů doslova válcuje na celé čáře. Dáme-li si tu práci - jak to udělal například německý internista Gerhard Buchwald, abychom se podívali za líbivé kulisy oficiální propagandy a pronikli k jádru problému, narazíme na fakta, která již onu tolikrát opěvovanou "spásonosnost" očkování staví do zcela jiného světla. Doktor Buchwald shromáždil ve svých rešerších za 35 let praxe některé opravdu klíčové poznatky naléhavě upozorňující na stinné stránky umělé imunizace. Z jím získaných materiálů sestavená kniha Impfen - Das Geschäft mit der Angst (Očkování - obchod se strachem) pomocí výmluvných čísel dokládá jeden z velkých omylů klasické školské medicíny.

Jak to začalo

Z hlediska spirituální filozofie leží příčiny všeho zlého už na samotném počátku, takže problém očkování pak vypadá ještě trochu hůře. Edward Jenner (1749-1823), anglický objevitel a vynálezce očkování, vyzkoušel tuto profylaktickou proceduru proti pravým (černým) neštovicím na vlastní rodině. U jeho syna, který byl očkován ve věku deseti měsíců, se následně zastavil normální duševní vývoj a Jennerův potomek zemřel jako jednadvacetiletý, aniž by svou slabomyslnost kdy překonal. Jennerova manželka přivedla po naočkování v době těhotenství na svět mrtvé dítě, jehož kůže byla doslova poseta malými neštovičnými vřídky. Takto tedy začala historie očkování... Kdyby byl býval nový objev už tenkrát podroben odpovídající kritice, mohl patrně lidstvu přinést mnohem více užitku. Sám Jenner na smrtelném loži označil svůj vynález očkování za zrůdnost a omyl

Jak z toho ven

Současná školská medicína toho o vzájemných souvislostech orgánových systémů v lidském těle stále ještě příliš mnoho neví, a pohříchu se o žádoucí poznatky na tomto poli často ani nesnaží. Podstatně dále je tradiční čínské lékařství, které této oblasti zcela správně přisoudilo velký význam. Ještě méně pozornosti pak školská medicína věnuje vztahům mezi tělem a duší či, chcete-li, fyzičnem a duchovnem, což se daří alespoň zčásti napravovat teprve relativně nově etablovanému oboru jménem psychosomatika. Daleko více je ovšem na souvislosti duše s tělem

zaměřena takzvaná archetypální medicína. V jejím nazírání vystupují do popředí i mnohé další, dosud zcela opomíjené vztahy, poměry, spojovací linie a účinky různých změn. Z tohoto úhlu pohledu lze pak snáze vysvětlit například průměty některých problémů, které člověk potlačuje v určité vnitřní rovině, do rovin jiných, obvykle méně žádoucích, což se týká mimo jiné depresí, euforických stavů, alergií, ale třeba i různých cílených fyziologických zásahů typu očkování.

V zásadě můžeme vyjít z toho, že očkováním se lidé pokoušejí vytlačit ze svého života příslušné infekční nemoci, tedy vlastně vyhnout se určitým objektivně existujícím problémům. Protože jde v tomto případě prakticky vždy o choroby zánětlivého charakteru představující v těle ukrytý vnitřní konflikt, vstupují nevyhnutelně na scénu také témata agrese a násilí. Už jen z tohoto důvodu bychom se měli chtít přesvědčit, zda v souvislosti s masovým očkováním a klasickou školskou medicínou hlásaným ústupem určitých infekčních nemocí naopak nepřibývá chorob jiných, které jsou rovněž svázány s principy konfliktu a agrese. Je tomu bohužel právě tak, a to v míře až zarážející. Neustále se zvyšuje především počet pacientů trpících depresemi a alergiemi, občas se vyskytují i další příznaky nezvládnuté autoagresivity. Zdravotní obtíže lidské populace v rámci agresivního principu dnes hrozivě eskalují, přičemž klasická školská medicína na ně není schopna adekvátně reagovat. Řešení tudíž musíme hledat jinde, v oblasti alternativních lékařských disciplín.

Homeopatie kupříkladu předpokládá, že jednou z hlavních rolí dětských nemocí v životě je očistit organismus dítěte od dědičných sklonů k chorobám vůbec. Jestliže tuto pozitivní roli očkováním potlačíme, nemůžeme se u mnoha dětí následně divit celkově vyšší nemocnosti. Očkovaní jedinci jako by s sebou po celý život táhli těžkou káru všech zdravotních rizik, která sužovala jejich předky. Takový efekt nežádoucího "rodinného odkazu" koneckonců dosti zřetelně koresponduje s tím, že obecně stále méně dětí se dnes po odeznění puberty dokáže duševně vymanit z vazby na rodiče a definitivně tak odstřihnout pomyslnou pupeční šňůru, svazující je s fyzickými kořeny.

Když si uvědomíme, jak a odkdy se mezi populací začaly v širším měřítku projevovat alergie, máme náhle před sebou až neuvěřitelně přesnou časovou paralelu těchto onemocnění vzhledem k rozvoji očkovacích profylaxí. K enormnímu nárůstu počtu případů senné rýmy i dalších alergií mezi malými dětmi dochází v šedesátých letech - nikoliv náhodou právě v době zavádění opakovaného mnohonásobného očkování na vskutku masové bázi. Podobně jako senná rýma se v populaci začala rychle rozmáhat například také neurodermitida.

 Nepříjemně vzrůstající trend přitom rozhodně nevykazují pouze zdravotní obtíže převážně fyziologického charakteru. Mezi "moderními" lidmi přibývá též nejrůznějších neduhů v duševní oblasti, zvláště v rovině nezvládnuté autoagresivity. U dětí se s tímto fenoménem stále častěji setkáváme v podobě hyperaktivity, která znesnadňuje jejich normální zařazení do života a druhotně komplikuje rodinné vztahy. Nelze však zapomínat ani na to, že v době celospolečenské expanze očkování i alergií bohužel téměř analogicky expandovaly také tvrdé alopatické léčebné metody, vzdalující nás od vlastní přirozenosti ještě více. Právě nárůst těchto násilně potlačovatelských terapeutických opatření může být další příčinou toho, proč hrozba alergií dnes nad námi visí jako onen pověstný Damoklův meč - bez exaktně zřetelných východisek.

S tématem nezvládnuté agrese mají ostatně co dělat také úřední zákony přikazující očkovat všechny občany určitých "civilizovaných" států bez rozdílu. Toto organizované násilí na nejširších vrstvách populace musí téměř logicky plodit negativní důsledky. Například v Itálii byli občané, kteří se ve stanoveném termínu nedostavili k očkování, po dlouhá léta státní správou doslova šikanováni, a nezřídka na kliniky dokonce předváděni policií. Neočkované děti byly vylučovány ze škol. Podobná situace dlouho vládla i v Německu, kde policie na poli umělé imunizace obyvatel v podstatě přímo spolupracovala jak s ministerstvem zdravotnictví, tak i s výrobci očkovacích látek. Silně imperativně pojatý zákon o povinném očkování proti pravým neštovicím byl na území NSR zrušen teprve v roce 1983, aby uvolnil prostor přece jen poněkud svobodomyslnější, byť stále ještě poměrně dost přísné nové koncepci. Velká přísnost dodnes panuje také v Rakousku, kde se děti, které neabsolvovaly očkování proti klíšťové encefalitidě, nesmějí účastnit školních výletů a exkurzí do přírody. Klíšťata jsou na rakouských reklamních billboardech vyobrazována jako strašlivá monstra, budící děs a hrůzu , a v atmosféře přehnaného strachu tlačící obyvatelstvo do ordinací na očkování. V německém odborném věstníku Arznei- Telexramm, který je zcela nezávislý na ziskuchtivé mašinerii farmaceutického průmyslu, si nicméně v roce 1991 bylo možno přečíst mimo jiné i následující text, jenž hovoří dostatečně jasnou řečí: "Reálná pravděpodobnost nákazy skutečně závažnou formou klíšťového zánětu mozku je podle našich dosud získaných statistických údajů i v oblastech s nejhojnějším výskytem klíšťat jen 1 : 78 000. Naproti tomu riziko různých nežádoucích škodlivých účinků očkování proti této nemoci činí 1 : 32 000. Celkově tedy rizikovost očkování téměř dvaapůlkrát převyšuje přirozené nebezpečí klíšťové encefalitidy."

K nežádoucí ventilaci agrese v oblasti umělé imunizace dnes přispívá rovněž soustavná veřejná diskriminace a ostouzení odpůrců očkování ze strany etablované školské medicíny a finančně zainteresovaného průmyslu, jakož i úzce související nepřízeň advokacie, jejíž zástupci jdou také spíše po penězích a osobním prospěchu, než aby hájili skutečné zájmy lidského zdraví.

Ano - Edward Jenner, Ignaz Sernrnelweis i další medicínští a sociální reformátoři jsou dodnes všeobecně považováni za osobnosti, které lidstvo uchránily před velkými infekčními hrozbami. Syrová realita však často bývá nepoměrně složitější. Sám Jenner například na smrtelném loži označil svůj vynález očkování za zrůdnost a omyl. Navzdory tomu se však jeho objev ve vnímání klasické školské medicíny již záhy stal téměř absolutním "hitem" a "všelékem", aniž by se kdokoliv pokoušel hledat nějaké jiné způsoby prevence. Přitom relativně dostatečnou a dobrou ochranu proti eventuálním infekčním onemocněním skýtá místo umělé imunizace zcela přirozené otužování těla ve smyslu soustavného tréninku  a posilování imunitního systému a samozřejmě také trvalý aktivní duševní přístup ke všem rozporům, problémům a výzvám reálného života.

Protože….

jak už bylo řečeno, kdo si chce ušetřit vše, neušetří nakonec nic ".

(což nám ostatně život denně potvrzuje), lze doporučit spíše opačný přístup - ničemu podstatnému se nikdy nevyhýbat, a přinejmenším si to alespoň trochu osahat. Je to ten nejlepší způsob, jak se připravit na všechny potenciální nástrahy žití a úspěšně je později zdolat.

Nadměrné očkování je v tomto smyslu faktorem, který člověka odzbrojuje a snižuje jeho šance v boji s případnou nemocí. Motivace lidí k takovéto takzvané ochraně zdraví je v dnešní materiální době sice na první pohled jasná a pochopitelná, zvláště "pokud jde o očkování malých dětí, ovšem skutečný efekt umělé imunizace zůstává mnohem menší, než jak jej prezentuje oficiální, mnohdy finančně zainteresovaná propaganda. Opakované mnohonásobné očkování zatěžuje totiž právě především dětský organismus natolik, že v některých případech - podle konkrétní fyziologické výbavy dítěte - mohou nad užitkem profylaxe vysoce převážit objektivní zdravotní rizika.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že cílem článku není očkování pranýřovat, ale pouze upozornit na některé s ním související problémy, které bychom v zájmu vlastního zdraví a života určitě neměli přehlížet či bagatelizovat.

Není náhoda, že jsme po určité době přítomnosti našeho biologického druhu na planetě Zemi objevili princip očkování. S touto relativně novou" vymožeností bychom však měli zacházet uvážlivě a promyšleně. Nesmíme dopustit, aby se v konečném důsledku - stejně jako mnohé další vynálezy - obrátila proti nám.

Z myšlenek Dr. R. Dahlkeho

vybral         J. Rádží Poláček